Někdy si všimneš
_______________
Nela Britaňáková
Václav Sika
Ludmila Smejkalová
Jiří Thýn
kurátorka: Sráč Sam
5. 11. 2023 – 18. 2. 2024
Výstava je metaforickou interpretací fascinace životem rostliny. Zabývá se přerušovaným vztahem složeným z opakovaných momentů uchvácení a běžné rutinní péče. Otázkou je, čím jsou podmíněné cyklické okamžiky, kdy se opakovaně k rostlině přimykáme. Jsou inspirativní svou schopností znovuobnovení, někdy samotnou existencí a někdy procesem rozpuku. Chvíle, kdy k nim upínáme svou pozornost, jsou opředeny různými okolnostmi. Poskytují intimní útočiště našich úvah. Výstava je složená z umělců, kteří se tohoto pohybu nějakým způsobem dotkli nebo se k němu vrací.
K těm, kteří se opakovaně nechávají uchvátit růstovými fázemi rostlinné říše, patří Václav Sika. V jeho práci je portrétování rostlin běžnou praxí, kterou střídá s geometrickými abstrahovanými motivy. Některé z nich jsou inspirované přírodními procesy a jejich názvy jako odpadávání nebo odkvétání navádějí ke čtení původního zdroje. Pro tuto výstavu namaloval tři monochromatické portréty rostlin. Květ strelicie, fuchsie a ibišku zvěčnil na sebe nezvykle dynamickými tahy a jejich krásu nechal působit ve studeném modrém světle.
Jiří Thýn je zastoupen zatím nepředstaveným cyklem Zahrada. V rozsáhlé sérii fotografií (2007–2014) pořízené klasickým fotoaparátem na barevný negativ 6 x 7 cm
(137 snímků publikovaných v knižní úpravě) se pokusil zdokumentovat nejstarší pražskou okrasnou školku v Ďáblicích, která pod tlakem ekonomicky efektivněji nastavených “zahradnických domů” pomalu skomírá. Aniž by člověk předem znal záměr autora a pozadí dokumentovaného prostředí, výpověď, kterou přináší obrazový materiál, je epická. Podvědomé okouzlení přichází z nenásilného a tedy “ospravedlněného” podmanění si “přírody”, která už ale zahradníkem “podmaněna” byla. Další nostalgické okouzlení je opojné díky noření se v paměťové mlze starých dobrých časů, které si dovedeme idealizovat. Bezezbytku se však pozornost, kterou Thýn odevzdal při procesu dokumentace, proměnila na archiv veřejně sdíleného štěstí.
Nela Britaňáková zde zastupuje nejmladší uměleckou generaci, která má díky o něco starším kolegům možnost syntetizovat jejich veškeré angažované snahy do výtvarných forem, které nejsou explicitní, ale metaforické. Pracuje s keramikou, jejíž vlastnosti má i díky rodinnému zázemí a studiu na UMPRUM osvojené, proto jsou její výstupy často přesvědčivější než u umělkyň a umělců, kteří si materiál vyzkoušeli jen v rámci aktuální přitažlivosti. Vytváří environmenty, do kterých zapojuje organické keramické tvary, readymade nebo performance. Prostředí jsou asociativní a pro diváka nabízí prostor pro vlastní představy. Instalace, performance i keramické objekty působí jako nenásilné skici, které zvou na malá představení, do kterých se můžete a a nemusíte zapojit.
Ludmila Smejkalová je malířka střední generace, jejíž obrazy obsahují naléhavou platnost, podobně jako u přímočaré, dobře redukované poezie. Tento dojem je vyvoláván pravděpodobně kombinací specifického jazyka, který si v průběhu let vypěstovala, a osobního zaujetí v jednotlivých tématech, která se na obrazech vyjevují. Podobně jako Václav Sika vychází ve svých zobrazujících postupech z kombinace geometrie a organických tvarů. Na rozdíl od něj obvykle oba přístupy spojuje v jednom obraze. Stopy rtěnky, květy, ornamenty a střepovitá fragmentarizace plochy. Obrazy jsou ve výsledku něčím, co silně připomíná propojení deníku a rozpracovanou obrazovku grafického editoru, v jejímž vidění brání rám. Průhled s velkou mírou prázdnoty a přesto nějaké naděje je spojujícím prvkem posledních obrazů. Protože se v mnoha z nich objevily květiny zobrazené tak, že nebylo možné si nevšimnout, musely jsme ji oslovit.
Sráč Sam a Denisa Bytelová
