Nevím, jak tohle dopadne

práce | péče

Vyšel souborný katalog činnosti galerie sam83.

Texty:
Denisa Bytelová: Zásah
Jiří Ptáček: Vzácná návštěva a její hostitelé
František Fekete: Pako
Petr Brožka: Na ostro
Tereza Záchová: Říká se!
Jiří Hůla: www.sam83.cz
Pavel Vančát: sam83 – punk s vůlí a vizí

sam83 – punk s vůlí a vizí

Moje první setkání s Českou Břízou a týmem kolem Sama se odehrálo 14. srpna 2009, když mě Lukáš Kubec požádal o pomoc s výstavou Vzpomínka na fotografii. Výstava někde na vesnici u Plzně ve mně, tehdy nadějném kurátorovi Galerie Klatovy/Klenová, vzbuzovala dost neutěšená očekávání, smáli jsme se s Lukášem tomu, že budeme vesničanům ukazovat fotky s traktory a kravami. Dopadlo to přesně naopak. K mému velkému překvapení jsme našli na místě galerii, která byla postavena velkoryse, chytře a elegantně naprostou svépomocí jako přístavek starého domu, a tým, který nás přijal lépe než zaměstnanci Kunsthalle Zürich. Vernisáž, při níž se pendlovalo mezi galerií, kuchyní a zahradou a které se zúčastnila i značná část vesnice, byla pro mě lekcí toho, jak pro umění dělat zcela přirozeným způsobem maximum i mimo takzvaná „centra“. A Lukášovy romantické post-fotografické krajiny, které jsem předtím s potěšením, ale s pramalým ohlasem vystavoval v Praze i v Moskvě, najednou našly v Bříze přirozenou nonšalanci, smysl a řád.
Od té doby jezdím do Břízy sice jen velmi občas, ale rád a s důvěrou, protože si rozumíme v tom, že umění je ono „teď a tady“, že je to forma spiklenectví, která se ale přitom nevzdává snahy komunikovat i navenek mimo svůj uzavřený svět. Upřímně řečeno, jako podezíravého a skeptického introverta mě Samovo bezprostřední nadšení často naplňuje údivem, zatímco jejich výstavní program ve mně za ta léta vyvolává respekt: v rozmanité dramaturgické skladbě se tu objevili matadoři i jurodivci současného českého umění, část pražské scény galerii posledních pár let považuje za kultovní. Samové (jak celé komunitě žijící v rozlehlém domě pro sebe říkám) mezitím stihli rozjet několik dalších projektů kombinujících DIY postupy s waldenovskou etikou a navrch postavit na vlastní zahradě nekrásnější rezidenční dům v Čechách. Když se snažím pro sebe pojmenovat nějaké obecné pojítko zmíněných činností, je to vlastně především neochvějná víra ve smysl vlastní kreativity, víra v umění jako přirozený nástroj setkávání a obohacování, ve vytváření autonomních zón bez hierarchií a předsudků, víra ve splynutí umění s běžným životem, na kterou někdy začínáme v našem multitaskingovém shonu zapomínat. Ale stejně tak je to punkový pocit, že není co ztratit, že když vím, co chci, tak to tak prostě udělám, s láskou i zarputilostí. Jsem víc než rád, že  takoví lidé a komunity kolem nich v Čechách existují a dávají současnému umění jiný, skutečnější smysl, než ho vidíme my, upocení profesionální běžci na poli výstavních termínů a grantových uzávěrek.

Pavel Vančát, Ostrava, 25. 7. 2016